Za mřížemi naleznete nejen odsouzené za vraždy, loupeže, podvody či jiné závažné delikty. Jsou mezi nimi i kuriózní případy. S jedním takovým jsem se seznámil teprve nedávno. M. D. se vydával za šoféra dopravního podniku a kradl autobusy regionálních dopravních společností. S nimi se pak vydával na běžné linkové trasy Jihomoravského kraje, aniž by kdy vůbec vlastnil řidičské oprávnění. Poprvé vyjel už v patnácti letech. A to nikoli za účelem zisku, jak by si mnozí mohli myslet. Za šoféra autobusových linek se vydával jen pro vlastní potěšení. Případ M. D. byl poměrně hodně medializován. Ze zapůjčeného spisového materiálu jsem ale zjistil, že média nebyla nijak zvlášť informovaná a samotná skutková podstata činů „falešného autobusáka“ skrývá mnoho zarážejících až děsivých faktů. Kupříkladu je přímo alarmující, jakým způsobem sami dopravci zajišťují odstavené autobusy proti krádežím.
Jelikož nejsem žádný profesionální redaktor, požádal jsem redakci o povolení provést s dotyčným interview a napsat článek. Pak už jsem M. pozval na kávu a cigaretu a dotázal jsem se ho, zda by mi poskytl rozhovor pro reflex.cz. V této věci se ukázal být víc než vstřícný. Propůjčil mi k prostudování veškeré písemné materiály, znalecké posudky a dal mi písemný souhlas ke zveřejnění svého příběhu. Položil jsem mu několik otázek, na které mi bez ostychu podal vyčerpávající odpovědi.
Ve snu by mě však nenapadlo, co vše se během rozhovoru dozvím. Skutečnosti, které žádná média, dokonce ani soudy k dispozici neměly. Na konci našeho rozhovoru jsem byl doslova šokován, kolik už jako mladistvý ukradl autobusů. Kolik stovek kilometrů odjezdil s nic netušícími cestujícími. Ovšem koho by jen napadlo, že onen mladík za volantem v uniformě dopravního podniku není skutečným řidičem? Naštěstí se nikomu z cestujících nic nestalo. Veškerá vzniklá škoda, kterou svým jednáním napáchal, byla „pouze“ na poškozených vozidlech. Dovolte mi, abych vám nyní představil M. D. a jeho kariéru falešného autobusáka. Ostatně i v base si vysloužil přezdívku „autobus“.
Co tě vůbec přivedlo na myšlenku ukrást autobus?
Autobusy a vše kolem nich jsou mým koníčkem už od útlého dětství. Když mi byly čtyři roky, tak jsem dostal k narozeninám volant z autobusu. Tenkrát mi ho dal soused od mé prababičky, kterého jsem měl moc rád. Byl šoférem u dopravního podniku města Brno. Vozíval nás s babičkou do obchoďáku a od té doby se autobusy staly mou vášní.
To on tě naučil řídit autobus?
Ne, to ne. Táta mě naučil řídit auto už ve 13 letech. V základě je to hodně podobné jako u autobusu. Hodně jsem toho odkoukal, když jsem jezdíval s babičkou na nákupy. Založil jsem si Facebook, kde jsem si ukládal své fotky s autobusy. Jednou při focení mi jeden šofér z dopravního podniku města Brno řekl, jak mám správně fotit, aby byly fotky co nejlepší. Nakonec mi vysvětloval výbavu autobusu a co k čemu slouží. Brzy mě znala většina řidičů dopravního podniku. V patnácti letech jsem se takto seznámil i s šoférem regionální dopravní společnosti ADOSA. Bral mě na parkoviště a vše mě naučil. Jednou mi takhle řekl: „A teď jeď!“ A já jel. Odřídil jsem celou linku Olympia jako nic. Pak mi třeba zavolal, jestli mám čas a chuť si zajezdit, že si potřebuje něco zařídit. S radostí jsem to vzal a odřídil mu celé dva týdny. Krátký i dlouhý. Jenomže ho v podniku někdo nahlásil a dostal výpověď na dohodu.
Kde jsi sháněl uniformy, do nichž ses oblékal?
Veškerou výbavu jsem kupoval v bazarech na internetu. Jednou se mi podařilo sehnat kompletní uniformu s bundou i brašnou za dvě stovky. Jindy mě komplet vyšel na 500 korun. Na netu koupíš prostě, cokoli si zamaneš.
Kolik jsi vlastně ukradl těch autobusů a jak to celé probíhalo?
Celkem jich bylo šest. Čtyři jako mladistvý a ty dva, když mi už bylo osmnáct. Právě ty poslední dva byly poměrně medializované. První byl v 16 letech. To jsem utekl z výchovného ústavu Moravský Krumlov. Vrátil jsem se do Brna, kde jsem už dobře znal místní zvyky šoférů. Celé tři dny jsem nabíral cestující na trase Kladno – Libušín. Jenomže právě třetího dne už na konečné v Libušíně jsem krapánek naboural. Chtěl jsem autobus odvézt zpátky do Brna, ale to mi pro změnu došla nafta. Tak jsem ho tam nechal stát, vytiskl jsem si lístek a nejbližším spojem jsem se vrátil zpátky.
U Vaňkovky byl zaparkovaný jeden autobus, tak jsem si ho vzal opět na třídenní trasu Kladno – Libušín. Čtvrtý den mě zastavili dopraváci kvůli zapnutým mlhovkám. Šoupli mě na dětskou psychiatrii do Bohnic, odkud mě po týdnu vrátili zpátky do pasťáku v Moravském Krumlově. Půl roku nato proběhl soud, který mi uložil ochrannou výchovu v Novém Jičíně a zákaz řízení snad na dva roky.
Já jsem jim však pláchnul i z toho Nového Jičína a vrátil jsem se do Brna. Chtěl jsem jet za kámošem, tak jsem ukradl další autobus a nechal ho na terminálu v Líšni. Když jsem se k němu vrátil, už tam stáli policajti. Tak jsem se otočil a šel pryč. Později mě stejně chytli a zase jsem se ocitnul v pasťáku. V červnu 2016 mě pustili k mámě na dovolenku. Šel jsem se večer projít opět k Vaňkovce, kde jsem narazil na další odstavený autobus. Podle rozpisu se měl řidič vrátit okolo půl páté ráno. Prostě mě to k němu táhlo. Nasedl jsem, a než jsem se nadál, bylo pět hodin. Jet zpátky nemělo smysl, tak jsem zajel na Královopolské nádraží, kde jsem ho odstavil. Šel jsem domů, kam si pro mě opět přijeli policajti.
V sobotu 6. ledna 2018 – to už jsem byl plnoletý a bydlel jsem u mamky – jsem našel na Ústředním autobusovém nádraží Zvonařka od pátku odstavený autobus. Pro mě nový typ. Dovnitř jsem se sice dostal, ale nešel mi nastartovat. Požádal jsem tedy jiného řidiče od společnosti BD-BUS, aby mi pomohl. Jelikož jsem se vždy pohyboval v uniformě dopravního podniku, měli mě všichni autobusáci za šoféra. Ten řidič mi vysvětlil, že se zařazeným kvaltem nikdy tu káru nenakopnu. Tak jsem mu poděkoval a vyrazil. Za celý den jsem rozvážel cestující po různých linkách, jako 602, 107, 403, 701 a tak dále. Snažil jsem se držet regionálních linek Jihomoravského kraje. Jenže v neděli ráno se mi rozbila převodovka poblíž Vyškova na zastávce Kučerov. Tak jsem ho tam odstavil, vytisknul jsem si 24hodinový lístek na všechny zóny integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje a jel zpátky do Brna na Zvonařku.
V neděli odpoledne jsem nastartoval další autobus a jel trasu linky 403 a 701. Večer pak Brno – Osová, kde jsem ho odstavil na běžném parkovišti. K němu jsem se ještě v pondělí vrátil, jel jsem s ním do Rajhradu, kde jsem začal jezdit linku 505. Později jsem se vrátil zpátky na konečnou, tedy na Zvonařku, kde jsem vysadil cestující. Zamířil jsem na Sokolnice – Telnice a nabral nové cestující, s nimiž jsem jel běžnou štaci linky 611 do Lovčiček. Na konečné jsem opět všechny vysadil a zamířil na Brno. Sjel jsem na výjezd na Rajhrad a chtěl jsem se zastavit u kámoše v Křepicích. Tam už mě chytli policajti. Následovala cela předběžného zadržení, vazba a kriminál.
Jakým způsobem jsi ty autobusy vůbec krad
Na tom není žádná věda. U každého případu jsem měl klíče. V uniformě jsem se pohyboval mezi většinou šoférů regionálních dopravců. Ať už to byl Brněnský dopravní podnik, ADOSA, BUS-LINE, VYDOSBUS nebo BORS. Hodně šoférů má stejný zlozvyk, ty klíče nechávat na autobusech. V prvním a druhém případě jsem je našel pod maskou chladiče. Ve třetím ležely klíče za pootevřeným okénkem ve vnitřku. Ve čtvrtém byly v zavazadlovém prostoru. V pátém a šestém případě byly jenom položené na kole. Když se mezi nimi pohybuješ, tak vysleduješ, kam ty klíče dávají. Kolikrát se o jeden autobus dělí více šoférů a holt nemá každý své vlastní klíče. Od kámoše jsem zaslechl, že to tak dělají pořád. Na tom se asi hned tak něco nezmění.
Co budeš dělat po výkonu trestu, zase jezdit?
To nevím. Nejspíš se vrátím k mamce a pak nastoupím do učňáku. Dělal jsem tři obory, číšník-kuchař, mechanizátor lesní výroby (dřevorubec), strojní mechanizátor (zámečník), ale ani jeden jsem nedokončil.
Nezodpovědní řidiči hazardují s lidskými životy
Podle všech písemných materiálů, včetně lékařských a znaleckých posudků, které mi M. ochotně zapůjčil, jsem se dočetl následující: M. D. byl diagnostikován jako osoba s nerovnoměrným vývojem osobnosti, s chronickou tikovou poruchou, afektivními výbuchy, smíšenou poruchou osobnosti a syndromem ADHD. Převážnou část dětství pendloval mezi středisky výchovné péče, psychiatrickými léčebnami a dětskými domovy.
15. 8. 2018 odvolací Krajský soud v Brně pod číslem jednacím 5To 247/2018-303 poslal M. D. na 15 měsíců do věznice s ostrahou. Dále mu vyslovil zákaz řízení motorových vozidel v délce trvání 54 měsíců, ochranné ambulantní psychiatrické léčení a povinnost nahradit České pojišťovně a.s. vzniklou škodu 167 893 korun.
Nikde ve spisech jsem se nedočetl, že by měli jistou část viny nést i samotní řidiči linkových spojů či samotné dopravní společnosti. A právě těm jsou určeny mé závěrečné věty.
No tak, jste v pohodě? To vám přijde normální nechávat takhle válet klíče od autobusů tam, kde je může kdokoli najít? Děláte to tak i se svými auty? Jen si představte, kdyby došlo k nějakému úmrtí při havárii. M. byl totiž u 5. a 6. případu zdrogovaný, užil tablety extáze, hulil marihuanu a ještě k tomu pil pivo. A vy necháváte klíče klidně povalovat na pneumatikách!
Pokud tento článek čte někdo od autobusových dopravních společností, měl by se nad tím zamyslet a jednat tak, aby nebylo tak snadné nasednout do autobusu a odjet si s ním, jako by se nechumelilo. A co ti šoféři, kterým autobus ukradl? Padli snad i u nich nějaké tresty?
Mějte na paměti citát, který napsal Henry Thomas Burkle: „Společnost zločin připraví, zločinec jej spáchá.“
V případě M. jde poměrně o ojedinělý případ. Ovšem to neznamená, že se nemůže najít další jedinec, který se zdroguje, vezme volně ležící klíče z pneumatiky, nabere třeba plný autobus s šedesáti cestujícími a všechny v tom svém rauši zabije. Co bude pak?
